Denní chléb squattera

"Chlape, nemáš drobáky? Slečno, nemáte, jen pár korunek..."
"Sorry, ale prachy nemám. Můžu vám dát svač..."
Jasně, vždyť svačinu nemám. Jsem možná švorcovnější, než vy. Jediné, co mi zůstalo na zbytek dne, je sedmdesátikorunová stravenka, nedělitelná, nesměnitelná.
"Hele, tak jestli chcete, můžem zajít něco nakoupit."

Otrhaná skupinka dvou mladíků a jedné starší slečny dlouho neváhá. Jako by to pro ně bylo něco samozřejmého. Jeden z nich jim mávne na pozdrav a připojí se ke nám. Jdeme do tesca, ráje nízkých cen v centru města, z Můstku to máme kousek. Kamarádka, kterou jsem po asi roce potkal, správně usoudí, že jsem se zbláznil a před obchodním domem mě chvatně opouští.  A já, s asi čtyřiadvacetletým týpkem v černé kšiltovce, černé bundě, černých kalhotech a sem tam nějakým řetězem, přemýšlím, co mě to zase napadlo. "Asi pudem dolu, né?" Jasně, má pravdu.

Cestou cítím nutnost vysvětlit, jak se věci mají. Že mám jenom tu jednu stravenku a tak si z toho koupíme oběd já i clá jejich skupina. Takže naším cílem je levné pečivo a něco k tomu. Souhlas. A ještě něco mi vadí...
"Jo jinak, já jsem Pavel."
"Mě všude říkaj Panky," podá mi ruku Panky.
"Docela trefný," uznale poznamenám při pohledu na jeho hadry a přemýšlím, kdy budu mít příležitost si ruku umýt. On ji totiž už asi dlouho neměl. Ale i když by to mohlo vypadat jinak, z mojí strany předsudky spíš mizejí. Z jeho možná taky.

A teď dost reportážího stylu - stejně mi to moc nejde... Od Pankyho jsem se ve frontě v Tescu dozvěděl o squatech víc, než jsem nastudoval při práci na "The reassessment of the alternative press". Je to zvláštní komunita lidí, kteří si hodně problémů vyřeší sami, něco přehrají na "bohatší společnost" a ten zbytek utopí v alkoholu. "Všechno, co vybereme, dáváme do banku. Napřed žerou psi, pak ženský a za zbytek se jde koupit chlast. A každej den vyžebráme něco navíc, to je taková záchrana. Aby byl nějakej chlast na ráno." Naopak drogy se rozhodli netolerovat, rozbíjí to partu. Když jsem zmínil, že jsme trochu spolupracovali s Teen Challenge, ožil. "Jó, to jsou v pohodě týpci. K nim jsem chodil v Plzni na polívku. Najíme, pokecáme, víš co, není problém."Překvapilo ho, když jsem mu řekl o vlastních zkušenostech většiny lidí z týmu TCh s drogami.

A taky Panky mi moha příklady dokládá, že ve squatu a na ulici nejsou jen "ztracené existence". "Máme tam šéfa oddělení, pár účetních... Já? Já jsem vyučenej kuchař-číník... Ale jó. Měl jsem flek, asi rok, no pak jsem se kvůli přítelkyni odstěhoval, byla na drogách a vyrazila mě. Dost nás je na ulici kůli ženskej. To je nejhorší, ženský leda tak vošustit a pryč! Dost lidí taky spadlo do drog a přišlo vo všechno."

To už stojíme u pokladny, je tu docela fronta. Nemůžu si nevšimnout pohledů spolunakupujících, upřených na Pankyho ohoz. „Nevim, no, je to dost v pohodě, tady v Praze, když je léto. Spát se dá, a hlavně my spíme až tak ňák ve dne... Nechtěl sis koupit ty žvejkačky?“ Jasně, akorát se to hodí, zaplatím stravenkou a vejdeme se do tolerance. Z celého nákupu si kromě orbitek beru jeden rohlík. „Nechceš k tomu taveňák?“ Ani ne...

„Já sem ze Sokolova, sem jsem přijel teď, předevčírem. Zatím dobrý. Teď přes sezónu sem si chtěl někde na Šumavě nebo tak najít flek, ale takhle mě nikdo neveme,“ mávne směrem k ošuntělé kšiltovce, pod kterou vykukují chuchvalce vlasů. „A navíc jsem na to nějak zapomněl, když chlastáš, nevnímáš čas, víš co. No třeba si ještě něco najdu.“ Přesunujeme se na Můstek, já na metro, Panky na sraz se zbytkem „operativní skupiny“.

„Ten chleba se bude hodit, to nám chvíli vystačí.“ Jinak je náplň dne neurčitá. Chodit po městě, vyžebrat na večer a taky do zásoby. Na moji poznámku o nezávislosti se uchechtne. „No jasně, tak ti to možná přijde. Jenže squater je taky závislej, asi víc, než si to můžeš představit. Jak, v čem? No to je těžký ti to vysvětlit... prostě nemáš kam jít, když se něco stane. Ale ne, nemocnej, to je v pohodě, to se vychlastá – ale nemáš odvolání, zázemí. Nebo třeba když je holka těhotná, ne? Prekérka. No a zima, to je dost hrozný! To se většina z nás nechá sbalit... No třeba na nepříčetnost do blázince, nebo i do chládku. Teplý jídlo, pořád lepší, než skončit venku...“

Panky se odděluje a přeje mi, ať mi dobře dopadnou zkoušky. Co mu mám popřát já? Hodně štěstí - nenápadité, univerzální, ale vždycky potřeba...

Pavel Kasík, 16.6.2005, Praha